Príbeh pani Vratislavy z ČR...
Milí priatelia,
v živote nás môže postretnúť všeličo. Život prináša radostné okamihy, ale aj tie, na ktoré niekedy neradi spomíname. Pani Vratislava sa chce s nami podeliť so svojím životným príbehom. Je to silný príbeh ženy, ktorá dokázala vzdorovať všetkým ťažkostiam, príbeh odvahy, spolupatričnosti..
Aj ona by mohla vyznávať slovami Žalmu: „Ač jsem ponížený ubožák, Panovník přec na mě myslí. Tys má pomoc, vysvoboditel můj, neotálej už, můj Bože!“
Čtvrtek, 22 listopad 2007
Chci vám vyprávět příběh mé nemoci.
Chci ho vyprávět proto, že může někomu pomoci při prožívání jeho vlastní nemoci, protože právě to jsem já těžce postrádala v dobách nejtěžších.
Začalo to v lednu 2003. Na ORL Šumperské nemocnice jsem byla přijata pro potíže s polykáním, pocitem cizího tělesa v krku a bolestmi vystřelujícími do krku a ucha. Hluboko na kořeni jazyka bylo viditelné jakési těleso, které tam nemělo co dělat. V narkóze mi byl odebrán vzorek a odeslán na biopsii. Výsledek negativní. Opakovaně v průběhu několika měsíců mi byl odběr opakován, stále negativní. Potíže však přetrvávaly, tak jsem byla objednána na kliniku nukleární medicíny FN v Olomouci. Vyšetření, které trvalo víc než 1,5 hod,končilo závěrem, že se jedná o část štítné žlázy, která nesestoupila na správné místo do krku.Tak mi to lékař laicky vysvětlil. A byla jsem vrácena do endokrinologické poradny zpět do Šumperka.
Paní doktorka mě upozornila,že tento problém musí být odstraněn a že se pokusí spojit se s někým, kdo by se toho ujal.Při další návštěvě mi řekla, že se jí podařilo sehnat primáře na stomatochirurgii, který se s tím sice ještě nesetkal, ale velmi ho to zajímá.
Podstoupila jsem ještě magnetickou rezonanci a se snímkem jsem šla za panem primářem. Po shlédnutí snímku mi řekl, že je zde nádor a že musí být odstraněn. Že to nebude pěkná operace, že musí rozříznout dolní čelist a rozevřít ji, aby se k místu stoprocentně dostali. Byla jsem pozvána k další kontrole. Zkrátím to. Pan primář si na věc asi netroufal a tak se na další kontroly zapřel a předal mě svým podřízeným, kteří mě odeslali na kliniku ORL FN. Tam se mě ujali a v červnu 2003 hospitalizovali k dalšímu odběru vzorku nádoru. 31.6.2003 jsem si šla pro výsledek,nic zlého netuše. Můj ošetřující lékař mi řekl, že se vyšetřením potvrdil nádor na kořeni jazyka, se štítnou žlázou nemá nic společného, bohužel zhoubný. ŠOK! V té době mi ještě nebylo 46 let a měla jsem být na konci svého života? Zlomilo mě to. Žila jsem sama, děti byly sice už dospělé,ale smířit se s osudem?
Když jsem to řekla dceři, chytila mě kolem ramen a řekla mi: “Neboj se mami, to zvládneme!“ A já jsem věděla, že pro svoje děti musím zvítězit.
Na 22.7.2003 byla naplánovaná operace. Po poradě s docentem bylo rozhodnuto, že operační rána povede pod dolní čelistí a čelist se sekat nebude. Bude odebrán nádor s částí jazyka a podčelistní mízní uzlina. Kolem poledne za mnou přišel můj lékař a řekl mi, že operace, která byla provedena přede mnou se protáhla a že moji operaci musí odložit na druhý den. Zoufalství. Druhý den po 4,5 hodinové operaci jsem se probudila na JIP. V krku kanylu pro usnadnění dýchání, v nose hadička, sonda pro krmení, která vedla do žaludku. Po dvou dnech jsem byla přeložena na standardní pokoj. Mluvit nešlo pro otoky, spát nešlo pro dušení, kanyla se musela opakovaně a často čistit a odsávat pro tvorbu hlenů. V noci jsem pro nevyspání skoro blouznila a v polospánku jako ve snu jsem si vyndala kanylu. V tom jsem se zcela probrala a uvědomila jsem si, že jsem něco provedla. Noční sestra ze mě radost neměla! Po několika dnech jsem si našla polohu, jak odpočívat, naučila jsem se čistit kanylu. Začala jsem něco jíst. Jídlo mi vždy rozmixovali do ? litrové sklenice, ze které jsem je žanetkou (stříkačkou) nabrala a vpravila do sondy. Taktéž veškeré nápoje. Asi po 10 dnech mi sondu vyndali a dali mi mletý oběd. Ten den byl špenát. To si pamatuji. Po spolknutí 2.sousta jsem zjistila, že mi jídlo nejde do trávicí soustavy, ale vychází mi operační ranou pod čelistí ven. Znovu průšvih! Pištěl. Opět zavedení sondy. Později se zde vytvořil zánět, byly nasazeny antibiotika. Měla jsem stále zvýšené teploty kolem 38 stupňů, venku panovala ona červencová vedra kolem 35 stupňů, kdo si to pamatuje z r.2003 spoustu toho nepříjemného už jsem zapomněla,ale občas když na to myslím, vrátí se mi to.
Denně u mě byla moje rodina, neopustily mě kolegyně, pořád se mnou někdo komunikoval přes SMS zprávy, protože jsem nemluvila. Za to jsem jim velmi vděčná. Člověk nesmí zůstat s touto nemocí sám.
Domů jsem šla skoro po 6 týdnech. Moje první jídlo, které jsem po té době pozřela (nemocniční hovězí vývar) chutnalo jako božská mana. Kanyla v krku mi zůstala. Na onkologii jsme naplánovali ozařování. Celkem jsem měla dostat 32 dávek záření. Domluvili jsme se, že nebudu hospitalizovaná, ale budu denně dojíždět. Z mého bydliště, které je vzdálené 50 km od Olomouce, mě denně vozil můj 80letý otec. I pro něho to byl zápřah, ale nabídl mi to sám a byl velmi rád, že mě má doma.
Po týdnu ozařování se mi v puse začaly tvořit boláky. Nejprve malé, které se pak slily dohromady, jazyk jsem měla postupně jeden bolák. Bolelo mě mluvit, polykat. Byla jsem hrozně unavená. Prakticky jsem jenom spala. Ozařovaná místa jsem si na doporučení mazala vepřovým sádlem, přesto jsem měla popáleniny na čelistech a na uších. Jedla jsem několikrát denně pár lžic polévky. Shodila jsem za tu dobu 32 kg.
Při ukončení ozařování mi paní doktorka řekla, že se to prostředí v ústech postupně upraví a může to trvat i víc než rok. Milosrdná lež. Časem člověk zjistí, že mu byly spáleny slinné žlázy a tedy se netvoří sliny, že byly zničeny chuťové buňky a jídlo jsou jen piliny. Tedy to jídlo, které je schopen jíst, protože ovoce nemůžu doposud, protože obsahuje enzymy, které dráždí zdevastovaný jazyk až k bolesti. Tvrdší sousta jako je pečivo nelze polknout bez dušení, vše musíte zapíjet. A myslíte si, že lze zapít ledačím? Ne! Dlouho mi trvalo, než jsem našla jeden druh čaje, který mi svým složením vyhovoval, aby nesvíral sliznice, nevysušoval ji. Voda nešla pít, sycené vody svými bublinkami vyvolávaly bolest jazyka. Dodnes jím jen dušená jídla, zeleninu pouze dušenou, syrová nejde polykat. V počátcích nešla polknout ani bramborová kaše. Měla jsem pocit jako by se mi zažírala do jazyka. To všechno ale člověk oželí. Protože ŽIJU!
Svůj denní režim a stravování jsem přizpůsobila svým možnostem. Změnila jsem se. Rozčiluji se jen minimálně, spíš vůbec. Svoje blízké mám pořád při sobě, i když ne fyzicky, vím, že jsou se mnou. Na kontroly docházím jednou za 3 měsíce a vždy mám velkou radost, když lékař konstatuje: bez recidivy. Vím, že nemám ještě vyhráno, ale užívám si každého dne, raduji se.
Můj velký dík patří celému týmu ORL FN Olomouc, zejména doktoru Vidurovi, který je mým ošetřujícím lékařem.
Zvlášť nedám dopustit na péči doktorky Hany Váňové z Litovle, na kterou jsem se před ozařováním obrátila o pomoc doplňující homeopatickou léčbou. I když klasická medicína homeopatii nevěří, mě moc pomohla. A psychická pomoc Dr.Váňové tím, že vás vyslechne a vysvětlí co se s vámi děje, je k nezaplacení. Vlastně supluje péči onkologů, kteří se zaměří jen na fyzickou stránku věci a zapomenou, že pacient má i duši. Vím, že je to pro nedostatek času, ale empatii by postrádat neměli.
Nikdy jsem se nesetkala s někým, kdo prodělal nebo prodělává podobné problémy, takže mi nezbylo, než se tím prokousat sama. Mně moc pomohlo o své nemoci mluvit s kýmkoliv, přestože říct poprvé : “Mám rakovinu“ patří k mým nejhorším zážitkům v životě.
Hlavu vzhůru, život je krásný!!!!!
Vratislava Komínková
Tak to byl listopad 2007. Dnes je leden 2015 a já se znovu vracím k příběhu své nemoci. Od mojí operace už uběhlo moc času a spousta věcí se změnila. Nemoc se mi nevrátila (z pověrčivosti klepu na dřevo!), problémy, které jsem měla, přetrvávají. Jen jsem si na ně zvykla a přizpůsobila se jim. Přibyly další problémy, po ozáření jsem přišla o zuby, ozvaly se i jiné nemoci. S těmi se peru, snad úspěšně. Stát se změnou vyhlášky postaral o to, že mi byl odebrán plný invalidní důchod a zbyl mi jen důchod 1.stupně. A protože mám roky, na trhu práce jsem bezcenná.
Také ale přibyly příjemné věci. Čas mi přinesl dvě krásné vnučky, na které jsem hrdá a vidím se v nich. Nelinka už měla 7 let a je úspěšná školačka. Lucinka bude brzy slavit první rok. S těmi mými srdíčky je mi nejlíp.
Žiji poklidným životem a to, že od léčení je to už více než 11 let, považuji za zázrak.
Věrné kamarádky, které při mě stály v době nemoci, jsou při mně doposud. K nim přibyly i další. A tak, i když život není lehký, přesto stojí za to ho žít.!
Vratislava Komínková
